Seriál krátkých článků o historii střediska u příležitosti výročí 100 let (upraveno)
Kapitola první - Pěkně od začátku (1919-1940)
V roce 2019 si připomínáme 100 let od založení skautského střediska v Hořicích. Nebylo to kontinuálních sto let, protože skauting nebyl v přízni totalitních režimů a středisko bylo třikrát rozpuštěno. Po posledním obnovení v roce 1989 už je jenom na skautech samotných, na jejich vedoucích, kam se budou ubírat a kolik dětí bude mít příležitost vyrůst ve skautském oddíle. Třeba i to Vaše.
Kdy konkrétně se skauti nebo junáci, chcete-li, mohli scházet, rozvíjet oddíly, pečovat o klubovnu a vychovávat hořické děti, si čtenář znalý historie jistě domyslí. V tomto krátkém seriálu bychom chtěli jednotlivé etapy skautování v Hořicích připomenout a zmínit samozřejmě i to, jak to vypadá v oddílech dnes a zda stojí za to přijít se v pondělí nebo v pátek kouknout do klubovny v Máchově ulici na schůzku. Ale teď pěkně od začátku.
První záchvěvy skautingu na Hořicku se objevily už v roce 1913, to když škola pro ženská povolání Vesna uspořádala přednášku zakladatele českého skautingu Prof. Antonína Benjamina Svojsíka. Jeho vyprávění nadchlo mnohé mladé lidi a byl zde pokus založit první dívčí oddíl, což by bylo téměř unikátní, protože to bylo pouhý rok poté, co se v Čechách objevil první dívčí oddíl vůbec. Ovšem začíná první světová válka, a tak opravdové skautské středisko vzniká až v roce 1919 a přijímá zatím pouze chlapce, i když na vedení se podílí i ženy. První dívky - skautky se objevují na začátku roku 1927 a dobová kronika o tom přináší poutavý a zcela antifeministický zápis, na který se můžete těšit v dalším díle našeho seriálu.
Na začátku 20. let má středisko dva oddíly, pořádá tábory, schůzky, výlety i další akce. Vzniká také klub oldskautů Podzvičinští hraničáři, tedy dospělí muži, kteří se ujmou vedení po nezdařeném sjezdu v roce 1922. V té době odstoupilo dosavadní vedení a jsou to právě Podzvičinští hraničáři, kteří oba oddíly do půl roku obnoví. Na krátkou dobu v roce 1927 vznikne i roverský kmen s názvem Bílí zálesáci.
Roverské kmeny jsou pro “odrostlé” skauty a skautky, protože oddíl obvykle nabízí program dětem do 15 let. Ostatní se potom buď stanou sami rádci družin a vedoucími oddílů, nebo nemají tolik času či chuti, ale se střediskem chtějí zůstat v kontaktu. Pro ně je tu roverský kmen, který nabízí méně schůzek a akcí, ale dává příležitost být stále aktivním skautem a setkávat se s přáteli. Současný roverský kmen Abyloti funguje již přes 10 let.
Do roku 1930 vstupuje středisko se třemi chlapeckými oddíly, jedním dívčím oddílem, oddílem oldskautů a nově také se Sdružením přátel svazu skautek a junáků. To jsou převážně “neskauti”, kteří pomáhají s různými záležitostmi. Sdružení přátel fungovalo také v 90. letech, kdy bylo jejich hlavním cílem zprovoznit zrestituovanou chatu Junák ve Velké Úpě. Většinou to byli tatínci skautů a skautek, kteří odvedli obrovský kus práce. Péče o chatu je posláním i současného Klubu přátel skautingu, za což jim velmi děkujeme.
O klubovně
Dnešní skauti, skautky, světlušky, vlčata i benjamínci jezdí na chatu párkrát do roka, každý týden se však setkávají v klubovně Na Pile v Máchově ulici. K té ovšem vedla dlouhá cesta. První skauti se scházeli porůznu - v kanceláři u Koruny (1920), v bývalé barvírně (1922), ve třídě sochařské školy a přes léto ve dřevěném altánu (1923), v okresním domě (1927) i v soukromém bytě a nakonec v domě Městské spořitelny (1929). Až v roce 1935 se skauti rozhodli postavit si vlastní klubovnu na Gothardě za hřištěm a do roka se scházeli v ní. Ale všichni už tušíme, že dlouho zde nepobyli - 4. října 1940 byl Junák zakázán, oddíly rozpuštěny, jmění zabaveno, nábytek rozprodán, obrazy a sošky zcela zničeny.
Během obou krátkých období obnovení Junáka po 2. světové válce a v roce 1968 se v gothardské klubovně skautovalo, ale po roce 1989 už klubovna nestála. Jako náhradu předalo město skautům dům Na Pile, který za přispění Města Hořice, Královéhradeckého kraje a MŠMT stále postupně rekonstruujeme a vylepšujeme. Tak se někdy přijďte podívat.
Kapitola druhá – Kde máte nějaká děvčata? (1926)
V roce 2019 si připomínáme 100 let od založení skautského střediska v Hořicích. V tomto seriálu chceme přiblížit něco z jeho historie a povědět o tom, jak to ve skautských oddílech vypadá dnes. Možná jste i vy na sociálních sítích zaznamenali nenápadné, ale přesto významné výročí 18. března 2019. Než nacisti skauting v tehdejším Československu zakázali, fungoval svobodně 10 698 dní. Do zákazu komunisty to bylo 2 067 dní. Do druhého zákazu komunisty potom 886 dní. 18. březen 2019 byl dnem číslo 10 699. Žijeme v nejdelší době, po kterou můžou skautské oddíly svobodně pracovat. A věříme, že už to tak bude navždy.
V minulém díle jsme mluvili o úplných počátcích, které se týkaly především chlapeckých oddílů, i když ve vedení bylo mnoho žen. Ryze dívčí oddíl se ale objevuje až v roce 1926, sedm let po založení střediska. Že to byla velká událost, dokazuje zápis ve sborové kronice z toho roku. Jedná se o nejstarší kroniku, kterou máme k dispozici. Zápis pořídil kronikář Černý Havran a celou situaci uvádí z dnešního pohledu možná mírně nekorektně, ale s humorem. Proto věříme, že nikoho neurazí, když odcitujeme jeho slova. Píše:
“Něco, prosím, co tu ještě nebylo. Přiznávám se, že nám dalo mnoho práce, než jsme je sehnali. O tom by mohl sborový vůdce bratr Vávra vypravovat. Již v září minulého roku svolal sbor skautů v Hořicích zvláštní schůzi za účelem definitivního ustavení dívčího oddílu. Dle předchozí úmluvy měly přijíti všechny interesentky do klubové místnosti v kamenické škole. Bohužel sešli se v onu památnou neděli o 10. hodině dopolední pouze 2 - bratr Vávra a bratr Podzimek. Dívenky nikde! Pokud vím, odešli oba činovníci sboru z této nepodařené schůze navztekáni a nemluvíce, zabrousili každý do svého wigwamu. Jakáž pomoc?! Kde není, ani čert nebéře! Snad podruhé se podaří.
Sluší se podotknouti, že naše skautky se zprvu scházely jako členové M.S. To je také podařený spolek! Je jich celkem 32, měli až dosud za 2 roky 1 schůzi, na níž se účastnili 3 členové násilím vyrvaní na půl hodiny z lůna svých rodin, a od té doby se nesešli. Poněvadž sbor skautů dosud neangažoval žandarmerii, už se asi nesejdou. Bohudík nemělo to tak neblaze dopadnout v dívčím oddíle jako v pověstném M.S.
Ženská, i když za nic nestojí, má jednu dobrou i špatnou vlastnost pohromadě - je zvědavá. A na tuhle vlastnost bezměrné zvědavosti se konečně vždycky chytly jako ryby na udici. Už koncem minulého roku pronásledovala jedna nastávající skautka ve dne i v noci bratra J. Dostála a svojí vytrvalostí dokázala tolik, že ten nešťastník vypálil ze sborové knihovny hromadu informačních příruček o junáctví a, aby měl klid a pokoj, odnesl jí je do bytu, kdež se prý na ně vrhla právě s onou neukojitelnou zvědavostí. Výsledek by ohromný! Skauting je sladší než všechny bonbony světa a proto se nedivím, že již po týdnu propadla úplně neřesti, která slove cinkánstvím, obaleně pak skauting. A propadne-li, moji drazí, někdo takovéto vášni, chytne ho zpravidla hned druhá. Nebýt sám, vtáhnout do té jámy ještě jiné! Stalo se. Tu vypadalo to v nastávajícím oddíle dívčím jako na mucholapce. Jedna za druhou sedala na lep a br. tajemník, který tuhle celou lumpárnu měl v evidenci, se tetelil radostí, až škytal.”
Zajímavé počtení je i líčení samotné první schůze, jak se tehdy říkalo, v květnu 1926:
“Dívčí oddíl zahajuje první schůzí svoji činnost! Pohnutí ve sboru bylo ovšem veliké. Od Chvaliny zazníval už od 7. hod. ranní kravál strašlivý. To br. Vávra před schůzí nutil doma manželku, aby vlastní figurou početně zesílila oddíl. Vyhrožoval rozvodem v případě, že by se mu nevyhovělo (co se dále u nich dělo jako rodinnou scénu, zakrýváme diskrétně stanovým plátnem). Br. tajemník vstával mimořádně už v 9 hodin (v 10 měla býti schůze) a chystal si řeč. Br. okresní zpravodaj Němeček se řádně omluvil. On totiž jezdí každý týden do Jaroměře zalejvat tulipány v jejich zahrádce, a tak tu nemůže nikdy v neděli být. Těšíme se, že až odkvetou, bude zase pobejvat u nás. Co se týká br. Passera, našeho instruktora, ten kluk dlouhá ještě mezi námi nebyl - měl dovolenou - a tak té ostudy bylo o jeho díl míň.
Ale k věci! Od půl 10. třetí neděli květnovou za ucházejícího počasí brousilo před kamenickou školou několik mladších skautů. Neměli schůzi zrovna v tu dobu, ale nějak to “ouřední tajemství” o dívčí schůzi prasklo, tak se přišli podívat! Okukovali, přešlapovali, objevila-li se na chodníku nějaká mladší ženská, strkali hlavy dohromady, a přiblížila-li se na dostřel, chvatně zmizeli. Ono totiž není ženským co věřit a strůmek (zvláště skautský) se musí už z mládí ohýbat a učit životní moudrosti! Konečně krátce před 10. přibatolil se roztomile, s milým úsměvem na tváři, vždy veselý br. Vávra, sborový vůdce a vozataj skautského lidu v Hořicích. Odpověděl líbezným gestem na množství vztyčených trojprstí, změřil přísně nesvolnou mláď junáckou, která ochotně cpala se před něho - zřejmě nálada naladit si ho a nějakým podfukem dostati se do první schůze našich dívenek. Otočil se tři až čtyřikráte na svém širokém podstavci a zočil na obzoru svého někdejšího tajemníka, an prudce odfukuje, spěchá s balíkem listin a jiných papírových nezbytností do schůze.
Na věži bylo právě 10 hodin. Sešlost odebrala se korporativním krokem do své místnosti a zasedla ke stolu před sborovou jarmarou, aby očekávala příchodu těch, na než už skoro rok čekala…. Konečně vrzly dveře! Bratr Vávra povstal k uvítání, br. tajemník zardívaje se cudně, rovnal pln jsa rozpaků 7x již srovnaný archiv. Vešel br. Houžvík ještě s jedním přítelíčkem! Banda nezvaná - škoda slov. A sestry tak toužebně očekávané zase nikde! Už to vypadalo jako na schůzi chlapeckého oddílu - kluků habaděj, ženská žádná. Bratr Vávra loupal nervosně očima, chvílemi přecházel, br. tajemník hleděl do prázdna, sešlost smutně se tváříc, mlčela. A do téhle smutně vyšroubované nálady, jako slunko do zedrané pustiny, vloudily se asi po čtvrt hodině po nesmělém zaťukání 3 dívenky v čele s nynější vůdkyní sestrou Novákovou.
Bratr Vávra povstal, roztáhl obě ruce jako Simeon z Nového zákona a zakoktal se pohnutím. Všechno vstávalo a rovnalo se v kříži. Bratru tajemníkovi vylétlo kus archivu z rukou, což kluci, aby zakryli rozpaky, ochotně posbírali. A teď to začalo. Obligátní uvítání, informace, různé plány a návrhy. V polovici schůze zmizel br. Vávra, snad aby urovnal rodinné nesrovnalosti z rána. Br. tajemník jako vždy ochotně se rozpovídal a skautky byly v pasti.
Později členek přibývalo a oddíl se formálně ustavil, činnost v něm se vak datuje až od 6. července. (…) Co nejvíce těší, je snaživost a chuť, s jakou sestry se chápou práce v oddílu. Po této stránce nutno je jen a jen chváliti a jistě, že ani v budoucnu nezklamou. A teď ještě něco! Jestli jsem v tomhle svém povídání někoho pomluvil, prosím tisíckrát za odpuštění a slibuji, že už to víckrát neudělám. “
Ve výročním roce 2019 máme ve středisku tři dětské oddíly. 1. oddíl Zlatěnky je dívčí oddíl s družinami benjamínků, světlušek a skautek. 2. oddíl Jitřenka je koedukovaný oddíl, kde se schází benjamínci, světlušky, vlčata a skautky. Do 3. oddílu skautů chodí vlčata a skauti. Více o oddílech, fotky a zápisy z jejich činnosti najdete na webu www.junakhorice.cz. Zde si také můžete přečíst nezkrácený kronikový zápis o prvních hořických skautkách. V prostředí internetu nás můžete sledovat i na facebooku (Junák Hořice), na instagramu (junak_horice) nebo na youtube. Koukněte a třeba stejně jako první skautky sednete na lep.
Kapitola třetí – Poválečná obnova (1945-1950)
Dnešní díl seriálu o stovce skautských let v Hořicích se bude věnovat pouhým 2 067 dnům. Druhé nejkratší období svobodného skautování bylo ohraničeno pádem nacismu a následným vzestupem komunismu. Tato doba bohužel nezačala nijak vesele, protože v posledních dnech 2. světové války byl zastřelen hořický skaut Karel Hlaváč při pomoci svému zraněnému kamarádovi u obchodní akademie.
Přesto hned po osvobození od nacismu se v gothardské klubovně znovu začalo pracovat a hrát. Byl zavezen rybníček u klubovny, aby zde mohlo vzniknout hřiště. Na podzim se skautky zasloužily o návrat bronzové sochy Muže práce na jeho původní místo ve Smetanových sadech, kde už tedy dnes také nestojí. Další rok na jaře se v Josefově konal sjezd Jiráskovy oblasti, celého královéhradeckého kraje. Dnes takovým akcím říkáme po anglickém vzoru jamboree a skauti našeho kraje by takové setkání rádi uspořádali také v příštím roce.
V roce 1946 získal doktor Rondiak, předseda Spolku přátel Junáka, pro středisko chatu ve Velké Úpě v Krkonoších. Při výběru chalupy pomáhal bratr Vlastimil Šafařík, který se v 90. letech významně zasloužil i o znovuzískání komunisty zabavené chaty. Na chatě byl proveden velký kus práce a její současné rozmístění místností pochází z velké části již z této doby.
V létě skauti neváhali a vyrazili na tábor. U prvního poválečného tábora v roce 1945 to ale k dnešnímu táboření mělo poněkud daleko. Děti nevyplnily den hrami a chodem tábora, ale jednalo se o pomoc při žních na holovouském statku. Skauti si vybudovali jednoduchý tábor v lese za statkem. Spalo se ve stanech na nízkých podsadách se slamníky přímo na zemi. Další rok už se konaly tři tábory - skautky, světlušky a vlčata tábořili v Javoří, jeden oddíl skautů odjel tábořit do údolí Metuje k Novému Městu a druhý oddíl podnikl tábor putovní s přechodem hor z Liberce do Vrchlabí. Při putovním táboře spí skauti vždy na jiném místě, vše si musí nést sami a hlavní náplní dne je především ona cesta. Putovní tábory dnes vzhledem ke své náročnosti pořádají především roverské kmeny, tedy oddíly skautů a skautek starších 15 let.
V roce 1947 bylo táboření zase o trochu jiné - oddíl skautů pomáhal na Šumavě se sběrem lesních plodů. Světlušky, vlčata a skauti tábořili na chatě v Krkonoších. Stejně tak to bylo i na dlouhou dobu posledních táborech v roce 1948.
Bohužel v té době už byl na skauty vyvíjen velký tlak a středisko bylo nuceno vstoupit do ČSM. Pro mnohé vedoucí to bylo nepřekonatelné a svou činnost dříve či později ukončili úplně. Nakonec byl v roce 1949 předán veškerý majetek svazu a činnost ustala až do roku 1968. Této krátké, ale velmi hutné době se bude věnovat další díl.
Kapitola čtvrtá - Dva roky naděje (1968-1970)
V době Pražského jara svitla skautům naděje, že by se mohla znovu obnovit činnost. Alespoň nakrátko. Dva roky, pouhých 886 dní, bylo však o to nabitějších o skautské akce a zážitky. Jako světlušky a vlčata nebo mladí vedoucí je prožili i ti, kteří potom v roce 1989 pomáhali s poslední obnovou hořického střediska.
Na jaře 1968 se mnohá střediska s nadšením pustila do náborů členů. Na konci března se v Hradci Králové konal sraz činovníků celého kraje s cílem obnovit činnost. 4. dubna 1968 se v Hořicích sešlo asi dvacet dospělých, kteří se rozhodli otevřít pět oddílů. Prvních 40 dětí se během měsíce rozrostlo na 150. V čele střediska stanul bratr Slavoj Jezbera, který se věnoval skautingu také po revoluci, a kdo skautoval v 90. letech, si ho jistě pamatuje. Z dalších významných činovníků zmiňme sestry Chrzovou a Štěpánovou nebo bratry Káru, Bruka, Chrze a Drbohlava, kteří se ujali vedení oddílů.
Činovníci neváhali a v létě 1968 se hned vyjelo na tábor na Byšičky. Byl určen hlavně pro budoucí rádce a rádkyně družin, kterým zkušenější předávali skautské dovednosti, aby se v září mohla naplno rozjet činnost v klubovně na Gothardě. Tu po užívání kynology upravili členové oldskautského oddílu a v listopadu ji slavnostně předali oddílům. Tábor pro všechny se konal další rok opět na Byšičkách. V roce 1970 se tábořilo v Krčkovicích v Českém ráji. Tam už bohužel skauti tušili, že tento tábor bude na dlouho poslední.
Kromě oddílových výprav můžeme zmínit i nemálo akcí pro veřejnost. Dvakrát se konala Mikulášská besídka v sále hotelu Bystřice, skauti se představili v průvodu k Věži samostatnosti nebo v prvomájovém průvodu. V lednu 1970 pořádali ples v Koruně, který navázal na poválečnou tradici. V novodobé historii pořádáme skautské plesy každoročně od roku 2008 v DK Koruna (s výjimkou let 2020 a 2021, kdy nebylo konání možné kvůli pandemii koronaviru).
Svojsíkův závod skautských dovedností
V roce 1969 se konal Svojsíkův závod skautů a skautek. Skautské dovednosti a znalosti se prověřují už od roku 1946 a závod pro děti od 10 do 16 let se koná každé dva roky dodnes. I když od svého vzniku prošel mnoha změnami, byl poměrně rozšířen a modernizován. Koná se ve dvou kategoriích - pro chlapce a děvčata - a ve třech kolech. Základní kolo bývá obvykle na úrovni okresu. Ze základního kola postupují dle počtu účastníků jedna až tři hlídky do krajského kola. Z krajského kola pak pokračuje už jenom jedna hlídka v každé kategorii do ústředního, celorepublikového, kola.
Původní Svojsíkův závod byl opravdu o rychlosti. Družina měla za úkol nalézt na dané trati několik stanovišť a na nich co nejrychleji splnit zadaný úkol - ošetřit zranění, rozdělat oheň, předvést šest základních uzlů, poznat rostliny a zvířata nebo prokázat znalosti historie skautingu. V současné době není kladen takový důraz na rychlost a nejedná se pouze o samotný závod s disciplínami na trati. Nabízí se totiž až pět modulů - Před závodem, Závod, Brány, Přežití a Zpětná vazba. Družina může plnit zadaný úkol ještě před závodem, jako tomu bylo třeba před dvěma lety v základním kole v Hořicích, kdy měly družiny předem natočit video o sobě a představit se. V samotném závodu se potom objevují disciplíny jako překonání sebe sama, řešení krizových situací, vyhledávání informací, řešení problému a samozřejmě poskytování první pomoci. Zde se předpokládá spolupráce členů družiny, zatímco v modulu Brány jsou prověřovány schopnosti a dovednosti jednotlivců - jejich manuální zručnost, fyzická zdatnost nebo technická obratnost. V modulu Přežití to může být pořádné dobrodružství - družiny mohou například prokazovat, jak se dovedou orientovat v terénu ve dne i v noci, jak se připraví na přespání v přírodě nebo co dobrého si uvaří k jídlu na ohni.
Kapitola pátá - Buď připraven k obnově (od 1989)
Milí čtenáři, tímto vám chceme přiblížit dobu, kdy byla po dlouhých 20 letech příležitost znovu pokračovat v činnosti střediska Junák Hořice - vzhledem k 17. listopadu 1989 a očekávaným změnám v naší republice.
Díky obětavým lidem, kteří pracovali v Junáku v letech 1968-70, a díky jejich zájmu a nadšení pracovat i po takové době se bratři a sestry sešli na první schůzce již 1. prosince roku 1989. Naplno uplatnili skautské heslo „Buď připraven!“ a začali s přípravami tak, aby junácké středisko v Hořicích mohlo po letech opět zahájit svou činnost. O pokrokovosti a nadšení místních skautů svědčí i to, že hořická schůzka o den předběhla ustanovující schůzi celorepublikové organizace Junáka.
V hořické skautské kronice z té doby se uvádí: „Ještě před příchodem ostatních bratří a sester přišel do Městského muzea v Hořicích, kde se tato první schůzka konala, bratr Mirek Kráčmar, který přinesl naši hořickou junáckou vlajku. Sám přišel v kroji a celému jednání tím dodal takové hezké slavnostnosti, i když jsme z radosti nad setkáním mluvili jedno přes druhé.“
První schůzky se zúčastnili především bývalí skautští vedoucí. Namátkou jmenujme alespoň bratra Slavoje Jezberu, Františka Budinského, Vladimíra Chrzu, Vlastimila Šafaříka či Miloslava Vika, z řad sester se účastnily například Sylva Jezberová, Jaroslava Hájková, Aloisie Chrzová, Věnka Štěpánová, Blažena Smolařová a další. Nutno dodat, že někteří naši bratři a sestry se těchto vzácných chvil již nedožili.
Přítomní jednali o způsobu, jak obnovit činnost Junáka Hořice po 20 letech, kdy byl skauting komunisty zakázaný. Bylo dohodnuto, že je nutné připravit odborný kurz pro budoucí vedoucí dětských oddílů. Zúčastnění si také dali za cíl oslovit generaci tehdejších třicátníků (v současnosti již šedesátníci) a získat je pro práci s dětmi. Po celý čas schůzky tu panovala přátelská atmosféra, velké nadšení a chuť do práce. „Tak jsme to cítili,“ vyprávějí dnešní téměř devadesátiletí.
Po týdnu následovaly další schůzky dospělých. Vedoucím střediska byl zvolen bratr Slavoj Jezbera, kronikářem František Budínský, pokladníkem Rudolf Šádek a hospodáři Miroslav Kráčmar a Miloslav Vik.
Na samém počátku obnovy skautského střediska v Hořicích začalo pracovat také SPJ (Sdružení přátel Junáka). Ti měli dne 22. ledna 1990 ustavující schůzi v sále restaurace Doubravka. SPJ pod vedením bratra Vlastimila Šafaříka pomáhalo zajišťovat nebo organizovat práce pro středisko. Pracovali zde především lidé, kteří byli členy Junáka v krátkých obdobích, kdy mohl skauting legálně existovat, tj. mezi lety 1945-50 a 1968-70, ale někteří z nich skautovali ještě ve 30. letech před válkou.
V měsících leden – březen 1990 absolvovali příští vedoucí oddílů chlapců a děvčat přípravný rádcovský kurz. Ten obsahoval asi 15 tematických okruhů, týkajících se například skautských ideálů, metodiky práce s dětmi či táborových dovedností. Dobová kronika zmiňuje, že oživením přednášek byly i praktické ukázky různých her v místnosti.
Poté noví rádcové, rádkyně a vůdcové oddílů, kteří nebyli předtím členy Junáka, skládali na historickou střediskovou vlajku skautský slib - u slavnostního ohně ve Vlčí skále v oblasti Doubravy. Vlastní nábor dětí se uskutečnil v sobotu 31. března 1990. Zájemců o skauting z řad dětí bylo hodně.
„Nábor se konal v tehdejším Domě dětí a mládeže u hasičské zbrojnice. Bylo to, tuším, o víkendu. Chodila jsem do druhé třídy základní školy a rodiče se mnou tudíž poslali mého staršího bratra, aby mě doprovodil. A nakonec také vyplnil přihlášku a strávil ve skautském oddílu několik let,“ vzpomínala na první setkání se skautingem Šárka, jedna z prvních členek 2. oddílu.
A jak to bylo s klubovnou?
Hned od počátku bylo nutné jednat s tehdejším Městským národním výborem, předchůdcem dnešního městského úřadu, o možnosti zajištění klubovny. Původní dřevěná klubovna ze 30. let, která stávala na Gothardě za fotbalovým hřištěm, byla již dříve pro svůj havarijní stav zbourána.
Ředitelství Střední školy sochařské a kamenické skautům půjčilo na přechodnou dobu do užívání prázdný internát v budově Vesny na Revolučním náměstí (dnes budova Komerční banky na náměstí Jiřího z Poděbrad). V měsíci dubnu byla zorganizována brigáda na úklid těchto místností, ale brzy jsme se museli vystěhovat, neboť budova byla určena k prodeji.
Na podzim roku 1990 uvažovali hořičtí radní o tom, co udělat s domem č.p. 576 v Máchově ulici. Přehodnotili původní záměr dům pro špatný technický stav zbourat a namísto toho ho darovali skautům. Nová klubovna byla s ohledem na historii domu pojmenována „Na Pile“ a okamžitě začaly práce na její rekonstrukci. Postupné opravy s finanční podporou Města Hořice, Královéhradeckého kraje a MŠMT trvají v podstatě dosud. Nicméně klubovna slouží dětem nepřetržitě již od roku 1991.
